#61: Geometry of interaction: [Ritual hermaphroditism – Plutarchos von Neumann]

Pasáž mířící od člověka ke světu, je díky svému eklektismu dobrým východiskem pro návrat ke starším textům. Obsahuje totiž řadu motivů, jež odkazují zpět k předsokratickým a hippokratovým textům, však tyto motivy zasazuje do platonského i aristotelského rámce, v němž platí zásada nadvlády ,,lepšího“ nad ,,nutným“ – zásada, která vysvětluje i vzpřímený postoj lidské bytosti. Pasáž navazuje na výklad napětí mezi pestrými kruhovými pohyby nebeských těles a pouze přímočarými pohyby jednoduchých těles jako země a oheň. Fakt, že kosmos není jen souhrnem těchto pohybů, které automaticky směřují nahoru či dolů, svědčí o působení síly, která je přirozená v silnějším smyslu a uspořádává svět lepším způsobem. Odtud též zvláštní, a přece přirozeně účelný rozvrh lidské postavy, v níž jsou těžší a lehčí části umístěny jinak, než by odpovídalo ryze látkové nutnosti, podle níž je těžší dole, lehčí nahoře.

DIabW8zV4AATjhm.jpg-large

Člověk, jenž je přece uspořádán stejně přirozeně jako každá jiná bytost, má těžké a zemité části nahoře, zejména v oblasti hlavy, zatímco uprostřed těla má části horké a ohnivé; některé zuby rostou seshora dolů a jiné zezdola nahoru, žádné však nejsou umístěny nepřirozeně; neplatí ani, že oheň, jenž nahoře září v očích, je přirozený, kdežto oheň v břiše a srdci nepřirozený, nýbrž v obou případech je umístěn náležitě a prospěšně. A jak říká Empedoklés, pojednávaje o povaze ,, mořských plžů a želv kamenokožných“ a povaze všeho škeblovitého, ,,zemi tam spatříš, jež obývá najzazší [vrcholy] těla; a kameni podobná masa netlačí tělo, na němž spočívá, ani ho nerozmačká, ani zase teplo svou lehkostí nestoupá do horní části a neuniká, nýbrž jsou nějak vzájemně smíšeny a společně uspořádány v souladu se svou povahou.

cropped-zelva.jpg

Podobně je tomu nejspíše i se světem, je-li tedy živou bytostí; na mnoha místech je země, na mnoha oheň a voda a pneuma, a nebyly tam nutně natlačeny, ale jsou tam díky rozumnému uspořádání. Vždyť oko je na svém místě v těle ne proto, že by tam bylo vytlačeno svou lehkostí, ani srdce není v hrudi proto, že by je tam přinutila klesnout jeho tíha, ale protože pro obojí je toto umístění lepší. Ani v případě částí kosmu se tedy nedomnívejme, že Země je na svém místě, protože ji tam drží její tíha, ani že Slunce, jak se domníval Métrodóros z Chiu, bylo do horní sféry vyneseno svou lehkostí jako nafouklý kožený vak, ani že se jiná nebeská tělesa dostala na svá nynější místa jakoby tím, jak nachylovala misky vah svou různou tíží. Vždyť věcem vládne rozum, takže nebeská tělesa se otáčejí světlonosné oči pevně zasazené v tváři světa, Slunce za sebe vydává a rozsévá teplo a světlo jako by bylo srdcem pumpujícím krev a živoucí dech, země a moře jsou pak světu přirozeně užitečné stejně, jako živé bytosti slouží střeva a močový měchýř. Umístěn mezi Sluncem a Zemí jako játra či jiné měkké vnitřnosti mezi srdcem a střevy, Měsíc sem přenáší teplo shůry a vzhůru vypouští výpary odsud, které sám zjemňuje jakýmsi trávením a očišťováním. Zda je též jeho zemitost a pevnost k nějakému užitku, je nám nejasné. Ve všech věcech však to, co je lepší, vládne tomu, co se děje z donucení.

Směna látkových částí v člověku je tedy obdobná směně probíhající ve všech celcích na kosmickém měřítku. Mezi člověkem a jinými bytostmi přesto existuje rozdíl, jehož tematizace naznačuje zvláštní roli oné směsi ohně a vody, kterou je duše.

Všechny ostatní věci, tedy i duše člověka, a stejně jako duše i tělo, jsou náležitě uspořádány. Do člověka vcházejí části částí a celky celků, které mají směs ohně a vody, jedny aby braly, druhé aby dávaly; ty, které berou, činí menším, ty které dávají, větším. Lidé řežou kmen: jeden táhne, druhý tlačí – tak činí totéž, zmenšováním zvětšují. Taková lidská přirozenost; jedno tlačí druhé táhne, jedno dává, druhé bere; kolik jedno dá, o tolik druhé přibude, kolik vezme, o tolik ubude. Každá část si hlídá své místo. Ty, které se zmenšují, oddělují se do menšího místa, ty, které se zvětšují, se mísí a přechází do většího uspořádání, cizí nesourodé části jsou vytlačovány z místa určeného jiným.

Každá duše sestává z menších i větších částí, a obchází je, aniž by potřebovala, aby jí byly další přidány nebo odebrány, potřebuje však místo pro zvětšování těch stávajících. Na jakékoliv místo přijde, vykoná vše potřebné a přijímá přicházející části. Co je nestejnorodé, nemůže setrvat na nevhodných místech, a proto bezradně bloudí. To, co je navzájem sourodé, poznává, k čemu přistupuje. Vhodné se totiž pojí s vhodným, nevhodné bojuje a válčí s nevhodným a odděluje se od ostatního. Proto lidská duše roste v člověku, v jiném živočichovi však nikoliv. S ostatními velkými živočichy se to má stejně; co je jiné, silou se odlučuje od jiného.

Ani v tuto chvíli není ještě řeč o analogii člověka a světa, jakkoliv je již jasné, že všechny celky, z nichž je svět složen, včetně člověka, řídí jejich skládání a rozkládání jeden a týž typ látkové nutnosti. Ani složení těla, ani růst duše v určitém a ne jiném těle se této nutnosti ničím nevymyká.


––– Ritual hermaphroditism – Plutarchos von Neumann

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s