#54: ABCD Walter, CZ

O vražde snů a aparátu beznaděje

1.

potvrzení: Antropologicky vzato lze tvrdit, že jsou v ústním kontaktu s cizími lidmi méně zdráhaví, než kterýkoliv jiný domorodý kmen.

Nemají o sobě jasnou představu.

Nemají ani nikterak jasnou představu, jakou pozici ve společnosti zaujímají. Nevědí, co se od nich přesně očekává, ani co mohou od společnosti očekávat oni. Nevědí, kam až mohou zajít, jakou kariéru si mohou dovolit, kolik autority jim náleží a kolik poslušnosti ze strany druhých mohou vyžadovat.

Nevědí, kolik svobody v rozhodování si mohou dopřát, a nevědí ani, kdo stojí pod nimi a kdo je o kolik převyšuje.

potvrzení: Jsme stále jednou nohou na odchodu a společně s dalšími, kteří, se stávají více či méně přebyteční, ztrácíme vlastní rovnováhu.

Celou dobu žijeme v bludu. Hladina je stále zvlněná. Pro ty z nás, co procitli, to je pěkná otrava, zvlášť pokud zjistíte, že jste pro něco takového vůbec nebyli stvořeni.

Udržují je ve stálém očekávání vysněného vzestupu, podporují jejich dynamičnost, ponoukají je k soutěžení s jim podobnými, vyzývají je k tomu, aby vynikli, aby se stále překonávali. Zároveň ale pečlivě dohlížejí na to, aby zůstali tam, kde jsou – na svém místě –, a nikterak nevybočili z řady. Pokud vyniknou příliš, opět je zatlačí zpět tam, kam patří. Mají vlastní zvyky a konvence – vlastní životní styl.

potvrzení: Dříve jste tvořili specifický svět, ale ty časy jsou už nenávratně ztraceny. Vaše půda byla dlouho nikým neobývaná. Vaše postavení bylo specifické.

Musíte se umět znovu vcítit do jejich pocitů.

Musíte jim umět naslouchat.

Musíte se umět nadchnout.

Musíme se znovu učit vcítit se do cizích pocitů.

Musíme jim umět naslouchat.

Náš postoj představuje věčný útok na status quo, boj za nalezení nového způsobu života. Jak má člověk uprostřed toho řevu vůbec přemýšlet?

V současném světě je přechodný zmatek. Společnost se pomalu rozkládá. Jedna strana se necítí být ničím vázána a druhá strana se zase cítí být stále více zbytečnější.

2.

Začalo to před třemi měsíci v létě. Walter se upřeně zadíval do hrnku s vodou a poprvé se uviděl v pravém světle. Na dně hrnku byla průsvitná hladina bez oblaků.

Nehodlám popírat své slabiny, ale každý dobře ví, jaké nástrahy sebou přináší život.

Vycházím z pocitu, jak na mě působí okolní svět, snažil jsem se mu přizpůsobit, celý život jsem byl bázlivý a konformní člověk. Konformita se mi stala nevyšší cností.

Příští rok oslavím šedesátku. Netuším, kolik času mi ještě zbývá. Možná dalších deset let, možná už jen pár týdnů.

Pokud tedy zůstanu naživu – nezbývá nic jiného, než vymyslet způsob, jak znovu začít žít, ale pokud mám zemřít, nemůžu jen tak sedět a čekat, až to přijde.

,,Zničili mi všechny iluze o tom, že moje práce byla mým domovem, že ostatní zaměstnanci byli jako moje rodina, že nadřízení mi byli dobrými a věrnými přáteli.“

Hledal – všechna místa byla obsazená, začal ztrácet motivaci. Příliš dlouhá pracovní doba, nízká mzda, ohrožení života a minimální pohyb. Dočasné řešení se tak stalo noční můrou. Dočasné řešení se stávalo trvalým. Důvěra opadávala, vytrácela se, zatímco se otevírali nové dveře…

… nové prostory – zmařených životních ambicí.

Hladce plynoucí život, v němž se jeví cokoliv skutečného čím dál tím složitější.

Z uhrančivého zarputilého výrazu se stalo vděčné téma pro vtipkování.

Obhajoval se před ostatními a nakonec i sám před sebou. Ve výsledku důmyslně dohlížel na to, aby zůstal tam, kde je, aby svoje stanoviska neměnil. Důsledně dodržovat zvyky.

V noci podléhal zlé předtuše, vracel se k různým etapám svého života, který končil nepříliš šťastně.

Byt, v němž bydlel, měl nízký strop. V létě zde panovalo neskutečné horko.

Chodil ven. Procházel se bez hlubšího smyslu – vždy v noci, když nemohl spát. Každé další rozhodnutí určovala náhoda.

Šoural se, ploužil, mluvil si pro sebe nahlas i šeptal, aniž by si to uvědomoval, opakoval dokola stále stejná slova.

,,Až tam dorazíš – rozumíš – tak půjdeš zase jinam – jednoduché.“

Usnout dokázal většinou až těsně před svítáním.

potvrzení: Chůze – je ve své podstatě prostředkem lokomoce. Díky evoluci se stala součástí základní psychofyzické hygieny, stejně jako spánek.

Nepoflakuješ se?

Nevyhýbáš se?

Kličkuješ!

… ale do toho nemáš co mluvit.

… jsi hříčkou bez vlastní vůle ­– jediný důvod, proč jsi tam, kde jsi, je…

… abys posloužil rozmarům druhých.

Ne, v tom je rozdíl!

V tom případě se tady ztrácí ten prvek otročiny, což může být podstatné.

Předčasné vyčerpání, nuda, věčné hledání, dotazování se, všechno bez jakéhokoliv viditelného výsledku.

Disponuji pouze určitými prostředky – možná proto bývám často nespojený.

Ale o to přeci jde!

Zaplať!

Za všechno.

Blaho – blaho bez práce, okamžik bezprostředního štěstí si musíš za něco koupit!

A o to jde.

,,Nedělám to, abych změnil společnost, ve které žiji, jde mi především o to poznat lidi podobně smýšlející“

Zotročení, slovo vymykající se z představy o ideální přestavbě života.

Nositel jména ,,Walter“  život, který neprožil, život, který patřil někomu jinému a on ho přijal.

Walter vlastně neexistuje!

potvrzení: Pokud se rozhodnete, nebojte se otevřít ústa a mluvit.

Už pro vás nemůžu nic udělat. Střídavě se smál a plakal. Jeho sny se jevily jako falešná záminka pro nečinnost…

Walter žil v době, která umožnila masový návrat doktrín, jež postupně od 19. století upadaly v zapomnění.

Obecné tvrzení, že volný trh a lidská svoboda jsou koneckonců totéž…

Veškeré naděje a sny budou obětovány ve prospěch intenzivního hromadění prožitků.

Ideologie touhy v době nekonečného vrstvení veřejné i soukromé byrokracie byla zodpovědná za administrativní systém fungující v téměř celoplanetárním měřítku. MMF, WTO, světová banka, obchodní organizace, obchodní organizace, finanční instituce, nadnárodní korporace, nevládní organizace.

V dobách, kdy nemohl množstvím nahromaděných myšlenek spát, přemýšlel,

kam jinam se odstěhovat.

,,Nevidím důvod, proč být loajální k instituci, která je tak málo loajální vůči nám.“

… ale v šedesáti letech znovu začínat žít…

Opět se vrátil na zem.

potvrzení: Do jaké míry může tato část společnosti prosazovat své vlastní zájmy a naopak v jaké míře je pouze poslušným aparátem, který je plně k dispozici skutečným držitelům moci?

Existuje ještě schopnost vyvinout vlastní kulturu a dál rozvíjet své vlastní hodnoty? Vystupňovaná situace a celková beznaděj zahubily zbylé touhy cokoliv se snažit měnit.

Tohle období popsal jako nejradostnější…

… ale zároveň jako nejhorší ve svém životě.

Cítil se stále slabý, nebral na nic ohledy, měl nezvykle velké obavy.

Zároveň však tušil, že pokud neudělá něco právě teď, bude jednou provždy ztracen.

potvrzení: Zdá se, že existuje volba mezi jednou možností, která člověka nutí uvažovat, že žít lze jen jediným způsobem…

… a druhou, která v naději říká, že chcete-li žít v lepších a snesitelnějších podmínkách, nezbyde nic jiného než se znovu odkázat k první možnosti.

Nenapadalo ho nic.

Netrvalo dlouho a opět se začal zaobírat vlastními myšlenkami, což v jeho případě nikdy nevěštilo nic dobrého. Aby se toho pocitu zbavil, procházel místnostmi a bral do ruky všechno, co mu připomínalo nějakou konkrétní událost z vlastní minulosti.

potvrzení: Jedna věc se děje ve vězení zcela automaticky, začnete chodit sem a tam.

Chodil sem a tam.

Dělal osmičky jako pomatená včela.

Kvůli tomu chodí lidé předčasně do důchodu?

Sotva se někdo dostane do takového věku. Stává se kolekcí věcí minulých…

On není jako většina těch, kteří si bojí věci přiznat.

Pár věcí v životě se mu nepovedlo, to je pravda.

Slovo ,,bývalý“ je mu hodně blízko, lepí se na něj a stále ho pronásleduje.

Bývalý prodavač, bývalý pošťák, automechanik, bývalý účetní, bývalý vedoucí, bývalý, bývalý, bývalý…

O svojí minulosti přemýšlí víc, než je zdrávo. Vyčítá si všechno co se mu nepovedlo.

Člověk, který žije tak dlouho, má tendenci se domnívat, že všechno ví, že ho nic nemůže překvapit. Nic ho nemůže vyvést z míry, nic ho nemůže šokovat.

Teď už si je jistý…

nejedná se pouze o dočasný stav.

Uvědomuje si, kde se nachází…

Je-li opravdu tam, kde si myslí, že je, uprostřed nekonečného a bezedného davu sobě si podobných, tak ideální způsob, jak přežít, může být – splývání. Řečeno jednoduše, splynout s davem. Podobná zjištění ho očividně přivedla na jemu dosud neznámé myšlenky.

potvrzení: Nový pocit, zdánlivá uvolněnost a nezávaznost může být také velkou iluzí.

Podle výrazu jeho tváře je dost pravděpodobné, že už nikdy nebude chtít mluvit.

Nikdy nebude chtít mluvit a nikdy se nebude chtít smát.

Nejistota se stala základem každého rozhodování. Později si uvědomoval, že se vždy potýkal s pocitem důmyslně vystavěným generací předků.

potvrzení: Příběh se začne skládat ne podle toho, jak ho pojmenovávají oni. Příběh se začne skládat podle toho, jak ho budeme pojmenovávat my.

V překladu tato věta znamená: Pokud se Walter potýká s nedostatkem jistoty, která se opírala o celé generace předků, je zcela jasné, že převládá snaha z člověka vymazat jeho vnitřní orientaci, a jeho přirozený chod by se měl ideálně přizpůsobit ,,tempu“, jehož je součástí.

Walterův životní rytmus je plně automatizovaný, shoduje se s rytmem druhých, jeho pohyby jsou uvolněné, veškerá fantazie je podřízena dennímu snění

o nezaměnitelnosti, jedinečnosti a autentičnosti.

potvrzení: Od počátku převládá nejednoznačné postavení. Příběh se stane snem jen pro ty, kteří by se rádi povznesli nad úroveň těch druhých.

Jak přežít v prostředí, do kterého vstupujeme vůbec poprvé?

3.

Pokaždé, když jsem si sedl, na chvíli zavřel oči, jen tak nechal mysl bloudit… Před očima se mi formovaly bytosti, jejichž jednání nevycházelo z vlastního přesvědčení. Nevycházelo z nich samotných. Soupis jejich charakterových vlastností trpěl stejnou vadou. Byly stále krystaličtější. Přestože je jejich hlas slyšet, ve skutečnosti jim nepatří.

Ozvěny osamocených hlasů.

Bytosti opouštějící vlastní domovy.

Pomáhal jsem si tím, že jsem si místo slov vytvářel věty v domnění, že příběhy složené z takových vět by mi mohli usnadnit si věci představit a pojmenovat.

4.

Není snad tohle charakteristické pro sny? Že všechno vypadá pravdivější?

Takhle funguje lidské myšlení…

Je třeba věřit, že člověk důvěřuje svým snům.

A co když jsem ve skutečnosti ztratil paměť?!

Je možné, že už se to stalo? Že lidé ztratili v šoku paměť a už si nikdy nedokázali vzpomenout na nic ze své minulosti?

Walter

Nemluvili jsme ostatně o věcech, které se mi zdály před chvílí?

Neomílám stále dokola obsah svých snů?

Nic si nepamatuji, a tak najednou považuji sen za skutečnost.

________________________

Text ABCD Walter vznikl v roce 2013. Původní CZ/EN pdf je možné stáhnout – zde.

 

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s